Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Co má dělat metalový posluchač, když zrovna nemá po ruce žádnou pořádnou nahrávku jeho oblíbeného stylu? Co má v jarních a letních měsících poslouchat? Může zkusit jiné styly, které mu nejsou úplně cizí - klasický rock, folk, případně punk, v ideálním případě pak třeba i jejich kombinace. No a právě DROPKICK MURPHYS (dále jen DKM, to se povedlo, ne?) jsou většinou zárukou toho, že „celtic-punk-folk" v jejich pojetí posluchače většinou nezklame. Nejinak je tomu i u jejich jubilejní desáté desky „Turn Up That Dial", na kterou se nyní blíže podíváme.
Samotný vznik tohoto alba neprobíhal vůbec hladce, všichni víme určitě proč. Loňský rok prostě nebyl tou nejlepší dobou, kdy vydat dlouho očekávanou nahrávku. DKM to fanouškům kompenzovali aspoň tak, že v průběhu roku 2020 vypouštěli do světa singly, díky kterým mohli posluchači, aspoň částečně, okusit to, co přijde v roce následujícím.
Ke všem těmto ochutnávkám (a k později vydaným singlům) neopomněla kapela nachystat vtipné videoklipy, kde k mým favoritům patří rozhodně „Mick Jones Nicked My Pudding" a „H.B.D.M.F.". První uvedená je určitě největší nářez celého alba a ta druhá je nejspíš ze všech písní ta nejchytlavější, byť přiznávám, že tady může být hodně odlišných pohledů. Kromě vyložených hitů, jako je titulní píseň a jí vzdáleně docela podobná „Smash Shit Up", se vám pod kůži jistě dostane třeba i nenápadná oddychovka „City By The Sea", nebo skoro až stadiónová „Good As Gold". Víceméně každá z obsažených písniček bude mít jistě chvíli prostor v posluchačově hlavě, i když zrovna desku poslouchat nebude. Ve všech můžeme nalézt výrazné momenty, které se budou s přibývajícími poslechy postupně drát na povrch a následně se připomínat víc a víc.
Hudebně se album pohybuje přesně tam, kde by to člověk od „folk/punkové" kapely očekával - silné nosné melodie, úderné a nekompromisní rytmy, bohaté využití tradičních nástrojů (dudy, banjo, mandolína, flétna), a to vše má za výsledek pestrou a zábavnou směs, která (aspoň u mě) spolehlivě fungovala celé dosavadní léto a zatím ani zdaleka není ve fázi oposlouchání.
Do jaké míry si „Turn Up That Dial" stojí v porovnání se staršími deskami, tak takové hodnocení bych s dovolením nechal na skalních fanoušcích těchto amerických Irů, nicméně jsem přesvědčen o tom, že zklamaný nemůže být ani jeden z nich. To dlouhé čekání se určitě vyplatilo.
1. Turn Up That Dial
2. L-EE-B-O-Y
3. Middle Finger
4. Queen of Suffolk County
5. Mick Jones Nicked My Pudding
6. H.B.D.M.F.
7. Good as Gold
8. Smash Shit Up
9. Chosen Few
10. City by the Sea
11. I Wish You Were Here
Diskografie
Turn Up That Dial (2021) 11 Short Stories Of Pain & Glory (2017) Signed And Sealed In Blood (2013) Going Out In Style (2011) The Meanest Of Times (2007) The Warrior´s Code (2005) Blackout (2003) Sing Loud, Sing Proud (2001) The Gang´s All Here (1999) Do Or Die (1998)
DALŠÍ INFORMACE
Vydáno: 2021 Vydavatel: Born & Bred Stopáž: 39:06
Z HODNOCENÍ ČTENÁŘŮ
Patex
7,5 / 10
Mozno tam neni nejaky mega hit, ale pocuva sa to dobre, netreba od toho vela ocakavat. Naj. skladba: City By The Sea
Tohle album ukazuje, že zřejmě nejen samotná skupina, ale i vlastní jednoduše melodický deathmetalový styl se zdá značně vyčerpaný, alespoň pokud se dělá takto klišovitě, jako to předvádí současní THE BLACK DAHLIA MURDER. Hodně vlažné je to.
Obávám se, že tohle je jediná filmová verze Homéra, kterou jsem potřeboval vidět. Není bez chyb, ale tahle pomalá, temná a rozbolavělá věc dokáže zasáhnout na komoru. I proto, že vysekaný Ralph Fiennes je dokonalý Odysseus. Komorní drama o vině a PTSD.
Tato mladá švédská skupina v sobě nese esenci rockového pravěku 70. let stejně jako dravou razanci devadesátek a garage rockovou neurvalost. Občas i hitový potenciál, co mi připomněl pecky od THERAPY?. Výborné retro.
Pro poslech italského power metalu se člověk vždy musí zaštítit ochrannými kouzly. Kupodivu to není nutné pro poslech této party. Projev je civilní, více se opírá o instrumentální výkony inklinující k progu, k tomu zajímavý vokál. Slušné.
Z podzemí Věčného města vzešla tahle gothic/doom parta, která si za vzor bere švédské DRACONIAN a další podobné spolky. Příjemná melancholická záležitost, která na hodinu čas poněkud zpomalí.
Ambient, který je široce rozkročen mezi svoji chill a dark zónu říznutý dungeon synthem. Má oblíbená relaxační hudba poslední doby. Oproti minulému albu „Another Time“ sází trochu víc na „vesmírné“ rejstříky a větší dějovost.
Tak tohle album je pro mě trochu oříšek. Emo rock, který osciluje mezi příjemnou energickou ladností a hodně podbízivými a banálními refrény. Ty na efekt stavěné melodie bolí, ale z nějakého důvodu to poslouchám už poněkolikáté. Je to kýč, ale baví.